Malování pískem

Tak jak potřebuje člověk k životu lásku a radost, potřebuje i krásu. Potřebuje ji vnímat i tvořit, protože, jak vnímání, tak tvorba, zušlechťuje jeho myšlení a celou lidskou bytost, zatímco opačné vjemy vyvolávají záporné reakce.

V každém období toužili lidé po kráse, zdobit sebe, svůj oděv, obydlí i okolí - i v těch dobách, kdy nebylo téměř na nic. Hledali a nacházeli krásu ve věcech nejobyčejnějších.

Jednou z takových malých krás, které odlišovaly sváteční dny od všedních, bylo malování bílým pískem po zemi.

Vrátíme-li se obrazně do dob (např.) před II. světovou válku, nebyla v tom čase vesnice tak výstavná jako dnes. Domky byly nízké, středem dědiny vedla jen úzká vozovka z velkých žulových kostek a otevřená svodnice. Nebyly chodníky ani trávníky, za sucha se chodilo prachem, za mokra blátem.

Ale byly dny, kdy lidé chtěli mít i okolo sebe pěkně, o nedělích a hlavně o svátcích, kdy na sebe brali zdobené oblečení, převážně vyšívané - nezdobilo se jen uvnitř, ale i venku. Hlínou omazané chalupy se olíčily vápnem, lebeda ve svodnici se posekla, zkopaly a uhrabaly se vyjeté koleje v zaschlém blátě.

A potom přišlo to, čemu říkáme třešnička na dortu. Ženy vzaly misky s bílým pískem a daly se do malování ornamentů. Sypáním úzkým pramínkem vytvářely květinové motivy v širokých pruzích i v souvislé ploše.

Jemný bílý písek, říkalo se mu miligr, se kopal jen na několika místech v okolí. Tak zvané "miligříky" se nacházely buď pod břehy v místech kopání sklepů nebo na kopcích, kde vítr sfoukal úrodnou ornici.

Aby se při malování snadno sypal, musel být suchý. Proto se dával sušit někdy na slunce, někdy do pece po pečení chleba. Malování je snadné, písek se nabere do dlaně, sevře v pěst a škvírou mezi malíčkem a dlaní se nechá protékat. Přitom se rukou opisuje požadovaný tvar. Pohyb musí být dost rychlý, malérečka si předem rozmyslí jak linie povede. Také si je může předem na zemi naznačit. Když se něco hodně nepovede, není to žádná tragedie, stačí vzít metlu a křivou růžičku zamést.

Tento způsob zkrášlování prostředí u nás během uplynulých čtyřiceti let už téměř vymizel. Starší generace občanů si ještě může zavzpomínat na rok 1947, kdy naší obcí projížděl prezident Edvard Beneš se svým doprovodem. Vzácní hosté zastavili na chvíli pouze v Čejči, u nás jen projížděli. Přesto se udělalo vše, aby dědina zanechala nejlepší dojem. Bylo tehdy suché počasí a prašno. Po obou stranách kostkové silnice, po níž kolona automobilů pomalu projížděla, byly asi jeden metr široké pruhy malování téměř po celé délce obce. Bylo možno říci, že projeli malovanou dědinou. Kolik maléreček se na něm podílelo, nebylo známo ani tenkrát, natož dnes. Ale více či méně to tenkrát uměly všechny.

Dnes už můžeme vidět malování jen výjimečně v hody před domem některé stárky.

Přitom v sousedních vesnicích se udrželo v mnohem větší míře. Nacházíme ho v souvislých plochách před vstupy do domů, kostelů, hostinců, pod májem.

Na otázku proč se u nás zapomnělo malovat je odpovědí více. Obklopujeme se krásou jiných forem, máme koberce i v předsíních a obavu z jejich zašpinění, i když suchý písek na obuvi neulpívá. Nemáme čas, nechce se nám, říkáme, že neumíme. Je to trochu škoda. Malovaný chodník před domem totiž navozuje sváteční náladu nám i přicházejícím hostům.

Malovaný chodník říká: "Vítáme vás".

(zdroj: Marie Zajícová kronikářka)